Nacházíte se v sekci: Úvod » Novinky » Novinky » Vojtěch Dyk má rád text moudrý i vtipný

Vojtěch Dyk má rád text moudrý i vtipný

.

Tohle se také – aniž bych scénáristky seriálu podezíral z laciných kalkulací – více než zúročuje v roli: čerstvý absolvent práv, idealista s citovou vazbou na babičku, jedinou příbuznou, jíž navíc vděčí on i bratr – detektiv za výchovu a vzdělání. Vlastně je ta role asi šitá Vojtovi nejen na tělo, ale i na duši. Možná právě proto Jakubovi věříte, že je, ač právník, skoro bezelstný v neprofesních vztazích. Ženy kolem něj v seriálu VKV ho nemohou přehlédnout, leckterá by si dala určitě říct – nepochybuji, že totéž platí i pro ty v okolí představitele postavy. Kdysi by byl asi braný jako kandrdas, dneska ale už vyplul na pouť, která by mohla ve své poslední třetině vypadat jako „Pan Herec“. Zatím tu myšlenku on sám s bouřlivým nesouhlasem zatracuje...

.

A dost! Myslím si, že je až nemravné, aby někdo takový žil, když jsem právě přednedávnem celou tu generaci pod pětadvacet zcela, ale docela úplně zatratil.

.

Pane Dyku, když se člověk podívá na řadu vašich iniciativ, zaměstnání, angažmá v různých divadlech, natáčení VKV – které je skoro jako chození do školy: ráno do třídy, odpoledne konec a pak si můžeš teprve hrát... Jak to stíháte? Vždyť to abyste lítal, doslova!

.

„Jenže mě to baví, fakt. I když si právě poslední dobou říkám, že bych asi měl trochu zpomalit. Ale je mi kolik mi je, stíhám a užívám si to. Tím spíš, že je to pořád vlastně při škole,“ usmívá se a ucucává nějaký džus, zatímco čekáme – já na sklenku bílého a on na oběd, to vše v nekuřácké restauraci vedle domu, kde – zatím stále u rodičů – Vojta Dyk bydlí.

.

„Víte, co mě štve? Tedy štve je asi silné slovo, a nevím, jestli to vůbec klukovi mého věku přísluší říkat, ale nemáte pocit, že téměř vymizely ty skutečně velké herecké osobnosti?“ to byla reakce na mou poznámku, že s herci jsem až dosud moc rozhovorů nedělal, jen kdysi zamlada s panem Milošem Kopeckým. „Vymizeli, ti staří a opravdu dobří herci, a najednou všude chybí. Ale ona to není jenom otázka herců, platí to i o tom, na co se vůbec dá nebo nedá koukat – když srovnávám dnešní haldu různých bavičských programů, nejrůznějších talk show a další zábavy s tím, co se dá vidět z těch let Kopeckého, Hrušínského a všech těch jmen, tak je člověku z toho na zvracení. Z jedné určité televizní „zábavy“ je to skoro doslova. A přitom ti, co to dělají, jsou jako herci dobří – to pokleslé po nich někdo chce a oni to prostě dělají. Mám pocit, že je na té stanici, co o ní mluvím, nějaký cenzor, který nepustí pořad bez určitého počtu sprostých a vulgárních slov, navíc používaných dost neorganicky.“

.

Tak teď je to překvapení na druhou. Co jste to říkal, že posloucháte?

.

„Když přijdu domů, často hodně pozdě, pouštím si Radio Oldies, a tam jsou bloky: pár písniček a humorná scénka. To je takový krásný humor! Víc, mnohem víc k smíchu než to, co dneska vidíte a slyšíte na každém kroku, a přitom nepotřebuje ani jedno sprosté slovo. A když se podíváte na forbíny Horníčka+Wericha(jelikož forbíny Voskovce a Wericha nikdy nebyly nahrané) – to je prostě koncert. Občas přemýšlím, jestli to psali do puntíku předem, nebo až na jevišti improvizovali – to je tak něco autentického, přitom nádherným jazykem, a tak chytře udělané dialogy.“

.

Jenže každý dramaturg vám řekne, že je to dnes požadováno jinak, je tady poptávka a tak...

.

„Já vím, je to naše chyba, chyba nás všech, že to posloucháme a že se na to – někdy na čirý hnus – i díváme! Nebude to vypadat, jako že mluví můj otec?“ mile se usměje a vy mu věříte, že to tedy z něj otec rozhodně nemluví, protože všechno, co tenhle, pro mne jako z nebe spadlý, mladík povídá, má konzistenci, má to podle naší babičky hlavu a patu a já si pomalu začínám vybavovat dávno zapomenutý, protože dlouho nepotřebný výraz ´renesanční člověk´.

.

Vy ještě studujete? Jak to tedy, že si neužíváte posledních studentských chvil? A co vůbec píšete jako téma diplomky?

.

„Magisterskou práci píšu na téma Od Holana po komerci – srovnání tvůrčích postupů při inscenování hry. Se spolužáky jsme si vybrali některá díla z poezie Vladimíra Holana a pokusili jsme se je vyložit po našem, jak rozumíme my jeho básním. V DISKU jsme dělali i Bratry Karamazovy, a seriál i muzikál znám, bohužel i tu nejsprostší komerci, osobně. Ale to už jsem odmítl. Definitivně."

.

To už musí být, když začínající herec odmítne nabídku do muzikálu...

.

„Asi to bude znít zas namyšleně, ale nebudu jmenovat, tak snad to nebude tolik vadit. Byl jsem pozván, dostal jsem nabídku do jednoho muzikálu, a ten je textově – no – trochu slabší, takže jsem svoji účast zvážil a odmítl. Pak mě přemluvili, abych to zkusil, jen pár zkoušek – a já tam párkrát zašel a nakonec znovu a definitivně odmítl. Trochu jsem měl problémy i s překladem: nezdál se mi. Takový text přece potřebuje zralého člověka, navíc takového, který umí zacházet se slovem – slovo by mělo mít v textu přesné místo, text musí mít svou melodii – a samozřejmě myšlenku.“

.

Znovu mě napadá Voskovec a Werich – máte na mysli je...?

.

„Jejich texty, to je symfonie jazyka, humoru, s muzikou jdou dohromady až neuvěřitelně – a když pak vidíte a slyšíte, co se line z úst dnešních bavičů, nevěříte. Víte, že si V+W vymýšleli slova a ta se ujala a používají dodnes? Třeba napnelismus,“ a Vojtovi se rozsvítí oči – musíte mu věřit, jinak to nejde. Jak ale tenhle člověk funguje ve dnešním světě?

.

Aktivně hrajete i zpíváte, muzika vás baví a hraní jakbysmet, máte dvě kapely Nightwork a Top Dream Company, děláte s Jakubem Prachařem, rovněž muzikantem, improvizační divadlo – jak jste se vlastně dostal do Vékávéček?

.

„To bylo přes pořad „Barování“ – herci zpívají u klavíru, nejdřív to bylo v divadle Rubín, pak se přesunul do Carpe Diem – je to takový pohodový večer, komorní, šansony u piána, ten večer uvádí Filip Rajmont, který tam hraje už věky. Začal zvát i pana režiséra Drhu a scénáristky Velmi křehkých vztahů a ti všichni mě začali lákat, prý pojď tam k nám... Přiznám se, chvíli jsem váhal, moc se mi do seriálu nechtělo, měl jsem pocit, že to není dost vysoké umění, ale pak jsem si řekl proč ne! A baví mě to. Hlavně tedy kvůli štábu. Je jen škoda, že na nic není moc času – za den patnáct obrazů, to je neskutečná rychlost – ale je to jako dnešní svět a život.“

.

Prosím vás, teď opravdu mluvíte jako o dvacet let starší.

.

„Já za to nemůžu – když jsme si před nedávnem koupili chalupu na jihu, začal jsem se chovat – ale spíš cítit, to chování mi práce moc nedovolí – pomalu jak usedlý otec od rodiny: že ale ten klid je balzám, na to nemusíte být dvakrát ani třikrát starší, to poznáte – když si sednu sám u řeky s prutem, rozhlížím se a čekám na rybu, je mi nejlíp.“

.

Několikrát jste na to už narazil – jazyk, melodie – máte rád jazyky?

.

„Mám rád? Já je miluju. Chtěl jsem vlastně studovat norštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě v Praze, ale skončil jsem nakonec na DAMU. Ale stejně mám jazyky pořád kolem sebe: otec je němčinář, sestra učí angličtinu, já se učil francouzsky devět let – to je úžasná řeč, ta francouzština, stejně jako slovenština, která má veliké kouzlo.“

.

Stejně tak mluvíte hezky o rodičích – tolik vás ovlivňují?

.

„Já nevím jestli ovlivňují. Nikdy jsem neměl žádné zákazy, například. Mám hrozný strach, že já to se svými dětmi nebudu umět. Ale jak to dělali? Bylo to se záměrem, řekl si můj otec třeba, když jsem měl nějaké – dneska vím že úžasně blbé – názory, řekl mi k tomu svoje, ale já nechápal, jenže on nejspíš věděl: ´on na to za pár let přijde´. A on na to skutečně vždycky přišel. Říkal jsem že žádné zákazy – ale já zas na oplátku (nebo proč? Třeba že důvěra zavazuje?) vždycky přišel domů včas. Je to banální, ale já si už napořád budu myslet, že důvěra se cení a vrací.“

.

Ještě k VKV – všichni se zatím shodujete, že je tam skvělá parta...

.

„To tedy je, určitě. Ono je to asi tak trochu součást té práce – vlastně spíš to tak být musí, když chcete, aby výsledek byl dobrý. Aby seriál neskončil, musí z něj nějak vyzařovat i dobrá pohoda, která je v celém ansámblu. Říká se, že lidi jsou pro seriál důležitější než scénář. A i když tady je scénář rozhodně dobrý, důležité je, že je pohodový a skvělý režisér, tým, štáb, samozřejmě herci – prostě je to hodně o dobré partě. A ta naše, na VKV, je skvělá – vezměte si, že... Ale ne, to nejde. To bych prozradil dopředu děj a to nejde. Pro tuhle historku si musíte přijít tak za měsíc.“

.

Pusu od ucha k uchu, předklon aby mi mohl podat ruku a pak už odspěchal – prý na zpěv. Nebo to bylo nějaké divadlování? Rozhodně ale s Vojtěchem Dykem se mi vrátila část důvěry v to, že ani ti velcí herci nevymizeli. Jen potřebují uzrát – ale k tomu musí zestárnout, a to jinak nejde než jim dát čas. A pozor, Vojto. Sláva v raném věku může být vražedná, snad jsem ta divná dvířka neotevřel. Doufejme, že je to v genech a ne jen „první vyhrání“...

další články

Komentáře

Vložte příspěvek:

Vaše Jméno:

Titulek:

Text:

Pokud vidíte tuto oblast, nevyplňujte ji prosím slouží pouze k nachytání robotů! Pokud bude vyplněna, váš komentář se neuloží!

E-mail:

Souhlas:

1 2 »