Nacházíte se v sekci: Úvod » Novinky » Andrea Rubešová » Jak to všechno začalo...

Jak to všechno začalo...

.
Měli jsme rodinnou firmu, ale když začaly potíže, ostatní nedali na mou radu a za investora vzali tátova kamaráda. Kdejakou zásadu bezpečnosti jsme porušili, vydali se jim všanc, pak jsem musela z vedení firmy odejít, protože se investorům nelíbil můj styl řízení! Mezitím mi ale vyrůstala dcera a já na ni neměla ani tolik času, abych ji občas pohladila – jenže když se to všechno děje, všechno se na vás hrne a občas máte pocit, že už se ani nenadechnete. Manžel byl taky k ničemu, jenže nechtěl spolupracovat, pořád jen nemocnice, ordinace, sál – anesteziolog prý je šlechta mezi doktory! To říkal, ale mezitím se zahazoval s kdejakou sestřičkou a sváděl svou neochotu dělat mi doprovod na společenské akce tím, že má noční služby. Služby, blablabla...! Jen zástěrka pro sukničkaření, ale s Kristýnou být doma když já jsem nemohla, to by pána ubylo. A coury z nemocnice ho potřebovaly víc – nakonec už to tak dál nešlo a rozvedla jsem se. I když pánbůh ví, že jsem to nechtěla. Tedy – ještě tehdy nechtěla, jinak ten vztah byl stejně bez perspektivy. A dělat ze sebe šaška taky nemám zapotřebí.

Neminuly mě žádné problémy ostatních – sourozencům jsem pomáhala co to šlo, ale nešlo to zdaleka vždycky a už vůbec ne snadno – snad nejhorší sourozeneckou facku jsem dostala, když sestra Ivana spala se stejným chlapem jako já. Ale že by to bylo to nejhorší soukromé peklíčko, to určitě nebylo. Nakonec žádný chlap, dokonce ani Lukáš, není nenahraditelný – ale po tomhle mi bylo doopravdy smutno. Je to takové hořké zadostiučinění, když se pak znovu rozdají karty a najednou máte fullhand a rozhodujete. A ten, kdo vám ublížil, je závislý na vašem úsudku – jenže zrovna tohle si já neužívám, protože soukromí do řízení firmy, ať je to co chce, prostě nepatří!

Vím, přeskakuji celé etapy, léta života a mezníky, které v době své nejvyšší důležitosti otřásaly nejen mým životem, ale existencí celé rodiny. Vynechávám možná podvědomě momenty, které bolí dodnes – třeba když jsem si vzala Skálu. Jo, ´toho Skálu´, za manžela. No co, každý občas chybuje – vydrželo to osm měsíců, ale věděla jsem mnohem dřív, že to byla chyba z rodu opravdu velkých a zbytečných. Stálo mě to spoustu sil, ale zas jsem si některé věci ujasnila. A naučila – třeba že chlapy je zbytečné brát příliš vážně, oni to udělají za vás.

Na co také bych nejraděj nemyslela, ale občas se mi vrací jako největší úzkost, to je – snad už za mnou – období Kristýnka a drogy. Ne, nebrala je, ale copak dealerství je lepší? Jak je možné, že si moje holčička, které bych dala všechno na světě, potřebovala kupovat kamarády? To jsou ovšem geny prvního muže, ten flákač a lenoch v ní, ale proč mi to dělala? A dělá – protože ona doteď (to už má za sebou první zkušenost manželství, nakonec dodělala školu a tak), doteď mi dělá snad natruc kdejakou schválnost. Ve firmě, která nám už patří jen částečně, ale přece jen, se předvádí jako úplně neschopná, nechce nebo neumí rozeznat, co je podstatné, zahazuje se s nýmandy a hlavně – nemá ani v nejmenším snahu vyniknout, být lepší než ostatní – být po mně! Ale já ji donutím, po dobrém nebo po zlém!!

Kosmetiku, kterou jsem měla s Ivanou a Simonou, snad ani nebudu zmiňovat. I když – teprve tam jsem opravdu poznala Simonu a musím dát za pravdu Adamovi, i když zrovna on tu pravdu většinou neměl: tahle ženská je bezmezně zlá. Ale s chlapama to umí – a dobře jim tak, když ze sebe blbce dělat chtějí! Ze mě ho Simonka neudělala ani náhodou. Na její defraudace, úplně směšně maskované, bych přišla i ve spánku, a dostat z ní peníze zpět se nakonec taky podařilo. Nechám na jiných, aby si pro sebe vzali díl viny za chyby při tanečcích kolem dědictví – škoda, že se mi nepodařilo ani napodruhé prodat PG Amíkům. Toho jediného doopravdy lituji. Mohli jsme se zbavit Skálů (ti už jsou v naší firmě dva, a další je jejich příbuzný Viktor) a – ale to je jedno. Že jsem měla jednoho za manžela a oba mladé na chvíli za milence? No a co? Po nikom jsem nechtěla, aby to bral za mě – vždycky šlo a jde o moje peníze, moji pověst a pachuť na mém patře!

Fakt je, že jsem se jednu chvíli musela bát o život. Dokonce mě jedna bláznivá holka postřelila – a zas to bylo tak trochu teatrální a trochu smůla a hodně mojí viny – bohužel občas podcením nebezpečí. Ale dobře to dopadlo, vlny na hladině se uklidnily, privatizovala jsem nemocnici, jenže nemohla jsem do toho jít sama. A znovu je to stejné – bože, jak já to znám a jak už mě to nudí a zmáhá! Proč si kdejaký docent myslí, že desítky známých na ministerstvech, bývalých partajníků a tunelářů, zkorumpovaných politiků a bůhví jakých existencí, kterým všem tyká, ho kvalifikují na schopného manažera?! Ale nedá se nic dělat, musíš se s tím, Andreo, vyrovnat. Stejně jako se vším, co předcházelo. A smířit se s tím, že jeden právník, i když je sebelepší, je proti tomu šlendriánu málo, že proti spiknutí neschopných závistivců bude těžké se jen udržet, natož pak zvítězit. Že mít vedle sebe na jedné straně zlého a zákeřného intrikána, manipulátora a našeptavače, co se neštítí žádné špinavosti, a jako druhého nejbližšího ve funkci člověka, pro kterého prosazování příbuzných je alfou a omegou života – to je zlý sen každého manažera... ale nedá se opravdu nic dělat. Dala ses na vojnu, tak bojuj! A nedělej si hlavu z toho, že tu a tam šlápneš vedle, tu a tam si půjčíš a použiješ cizího chlapa. Oni to dělají s námi stejně – tedy s nimi, s těmi z nás, které ze sebe ty chudinky zneužívané dělat chtějí! A mezi takové určitě já nepatřím. – Jen kdyby mi nebylo občas tak těžko. Jako by mě nechtěl tak úplně poslouchat mozek, nebo spíš ta jeho část, která řídí hladké svalstvo... Asi budu spát. Ale ve stoje...? To přece... musím si někde sednout...

další články

Komentáře

Vložte příspěvek:

1 2 3 4 5 ... 9 »